Koh Lanta - prvé dojmy

Pred štyrmi dňami sme sa preplavili trajektom na tento malý ostrov v Andamanskom mori. Hneď sa nám zapáčil, jednak je tu relatívne málo turistov a tí, ktorí tu sú, sú hlavne rodiny s deťmi, ako inak z 99% Švédi. Na ostrove sú dve švédske školy, čo vysvetľuje, prečo tu pomerne veľa Švédov pobýva aj dlhodobejšie.

Naše ubytovanie u Rolfa (Švajčiar, ktorý má s thajskou manželkou 6 apartmánov v krásnej záhrade na kopci nad morom) sa nám bohužiaľ neosvedčilo. V noci sa dva susediace bary na hlavnej ceste pretekali, koho pesničky budú počuť až na druhej strane ostrova. Kto vyhral nevieme, ale my sme ich počuli.

Izba mala ešte jednu chybičku krásy, totiž, že sa v jej tajných zákutiach ukrývali hejná komárov, ktoré nás potom atakovali, pričom najviac si to odniesla Laurinka a Elinka, ktorú dobodali tam, kde nebola oblečená, aj napriek aplikácii repelentu...

David síce pol dňa trávil zabíjaním komárov, ale úspech nebol znateľný, súdiac podľa počtu bodnutí na Elinkinej tvári.

Laurinka si ako všade aj u Rolfa našla zábavku, krásne nám vždy vyzametala dlážku a občas nás rovnakým nástrojom aj učesala.

Po štyroch poloprebdetých nociach sme sa presťahovali do malého domčeka, ktorý máme len pre seba.

Laura sa tu krásne vybehá a vyskáče (v obývačke) a ešte si môže skočiť aj do mini bázenika na záhrade, resp. na priedomí (čo je trošku výstižnejší výraz, ale len pre slovenských insiderov). 

Hneď v prvý deň sme si našli svoje útočisko na pláži, má príznačné meno - Sanctuary. Je tam krásny bar, kde sa dobre cítia aj naše deti, cvičí sa tam vonku pri pláži joga a navyše tam aj výborne varia, takže tu trávime náš čas pri mori.

Pláže sú na Koh Lante krásne, aspoň tá naša, ktorá sa volá Phra Ae Beach (Long Beach), miestami je úplne prázdna, bez problémov sa dá nájsť pokojné miesto, nie je tu nátresk ako v Bibione.

Laura trénuje na Baywatch

Tomuto hovorí "kúpať sa v mori"

Elinka si o tom myslí své.

Vedeli sme, že ostrov nepatrí zrovna k mainstreamovým turistickým destináciám v Thajsku, ale napriek tomu sme boli prekvapení, že tu je dosť málo ľudí. Dozvedeli sme sa, že najmä kvôli nepokojom v Bangkoku pred pár mesiacmi je tento rok slabá sezóna, takže sa sa dá nájsť ubytovanie aj na poslednú chvíľu za priaznivé ceny.

Kedže náš dom je pomerne vysoko v kopci, nebavilo nás byť odkázáných na vlastné nohy a miestnych taxikárov, a tak sme sa rozhodli pre trochu nezávislosti a prenajali sme si vlastný tuktuk.

David sa osvedčil ako ostrieľaný motorkár, občas síce potrebuje 5-10 minút, než nahodí motory (Laurinka mi vždy oznámi: "Zase to tátovi nejde naštartovať."), ale inak sa veselo plížime slimačím tempom po cestách. Zatiaľ sme sa vybrali po pobrežnej ceste smerom na sever do hlavného mesta Ban Saladan vzdialeného 6 km. Samotné mesto sme ešte neprešli, zatiaľ sme tam boli len doplniť špajzu a chladničku a vyskúšali sme stánky s jedlom. 

Laura je tuktukom nadšená, strašne sa jej jazda páči, vždy si pospevuje a je pyšná, že má z nás najkrajšiu helmu s jej obľúbenou Hello Kitty. Keby mohla, nosila by ju stále...

Ďalšie cestovateľské zážitky z Koh Lanty sa dozviete nabudúce.

Posledné dni v Ao-Nangu

Naše dni v Ao-Nangu sú už vlastne spočítané, zajtra sa presúvame na ostrov Ko Lanta, ktorý je odtiaľto vzdialený asi 70 km.

A čo sa udialo za posledné dni?

Laura sa sama okúpala v bazéne - tj odvážila sa opustiť prvý schodík, ktorý bol doteraz jej bezpečným prístavom a vyskúšala výšku vody na schodíku druhom a treťom. Na poslednom sa ponorila až po krk a spokojná so svojím výkonom, ktorý nám oznámila víťazoslávnym smiechom, vrhla sa konečne do detského bazéna. Ten sa jej zapáčil, a tak už niekoľko dní stojí vo svojom pomyselnom bare a mixuje koktejly.

Ďalší pokrok sme zaznamenali v jedle, od nášho príchodu sa naša dcéra nedotkla žiadneho ovocia, ona vedela lepšie než my, že jej nič z ponúkaného nebude chutiť. Pokúšali sme sa formou rôznych hier a fínt a predvádzaním pôžitku zo skvelej chuti Lauru presvedčiť, že mango je naozaj sladké, ale bez úspechu...Včera som  to len zo srandy skúsila znova a stalo sa neočakávané, čo  ma prekvapilo a Lauru asi tiež, lebo po tom, ako spráskala polovicu manga nám ešte asi hodinu opakovala, že to mango je naozaj skvelé, sladké atď.

Elinka tiež urobila ďalší krôčik resp. pohyb vpred, začala sa točiť aj na pravú stranu, takže jediné bezpečné miesto pre ňu je buď zem alebo detská postieľka. 

Včera sme boli na druhom výlete od nášho príchodu. Rozhodli sme sa preskúmať nepoškvrnenú pláž (v porovnaní s tou našou v Ao-Nangu) v dedinke Klong Muang, ktorá sa nachádza niekoľko kilometrov odtiaľto. Samozrejme sa asi dve hodiny pred plánovaným odchodom spustila prietrž mračien a po hodine ešte stále lialo ako z krhle, ale našťastie dážď postupne ustal. S Davidom sme preskúmali oblohu, silu vetra a oblačnosť a zhodli sme sa na tom, že naozaj nevieme odhadnúť, či sa znova rozprší alebo nie. Napriek tomu sme si povedali, že to riskneme a dohodnutému šoférovi tuk-tuku sme potvrdili, že nás môže prísť vyzdvihnúť.

Laurinka si jazdu v otvorenej korbe dodávky užila, dokonca sme videli po ceste aj slony, čo ju veľmi nadchlo. Klong Muang nás trošku prekvapil, vedeli sme, že to je malé mestečko, ale jeho aktivita posunula náš Ao-Nang na úroveň pulzujúcej metropole, tam proste skapal pes...

Na pláži nebolo ani nohy, kto by tam aj v daždi chodil (medzitým sa zase slabo rozpršalo). My sme si ju ale veľmi užili, Laura sa vybláznila na piesku, našla tam množstvo zaujímavých predmetov. 

Dokonca sme chvíľku pozorovali aj dvoch z početných obyvateľov pláže, súdiac podľa počtu dier v piesku rôznych veľkostí. 

Ja som sa tešila na kúpeľ. Naštastie sa po chvíľke zobudila Elinka, ktorú som mala zaviazanú v šátku a ja som mohla vhupnúť do vody. Tentokrát mi Laura kúpeľ nezakázala, snáď ju ten strach z mora už pomaličky prechádza. 

A kedže nám prestalo pršať, rozhodli sme sa zastaviť na pravidelnom trhu, ktorý sa zrovna v Klong Muangu konal. Ten nás sklamal, bol maličký, ale vzhľadom na veľkosť mestečka sme sa ani nedivili. Po nákupe rôznych dobrôt na večeru sme sa vydali zase na spiatočnú cestu. 

Videli sme zase niečo nové, čím sme Laure zodpovedali jej oprávnenú otázku: "Táto, prečo jedeme na výlet?".

Dnes nám trošku prekazilo plány počasie, celé doobedie pršalo, takže sme nemohli ísť k moru, ako sme pôvodne plánovali. Večer sme boli na poslednej prechádzke a na večeri v našej obľúbenej poschodovej reštaurácii, vlastným menom Jamai restaurant, ktorej vládnu moslimské thajky a jedlo je tam naozaj vynikajúce.  

Ešte nám zostáva zbaliť kufre, kedže ráno ideme na trajekt, tak snáď tento náročný program zvládneme!

Díl druhý - Laura a Marina

O obsah blogu si nemusíme dělat starosti. Na to hravě vystačí Laura.

Jako zodpovědní rodiče jsme si před cestou připravili plán jak každý den budeme procvičovat anglická slovíčka a Laura dostane nějaký denní cíl, který budeme společně plnit.
Tady je na místě německé přísloví: "Erstens kommt es anders, zweitens als man denkt" - což volně přeloženo znamená, že navzdory plánům stejně dopadne všechno jinak. Anglická slovíčka sice procvičujeme, ale cíle si dává Laura sama. Kdybyste se jí teď zeptali čím chce být, tak odpověď bude jednoznačná: "paní upratovačka". Zatím jsme nenašli nejšpinavější záchod v Thajsku, ale nejčistší musí jednoznačně být v Krabi Apartment no. 2 v Aonangu. Laura ho miluje. Jeho kouzlo objevila i proto, že ve dvou a půl letech pomalu dorůstá na průměrnou velikost thajského obyvatele a tudíž už na něj sama vyleze a udrží se na něm.

Od tohoto zjištění chodí na toaletu tak 10x denně. Probíhá to zhruba tak, že na něm deset sekund sedí a potom ho 10 minut umývá (začíná sprškou na "Arš", potom následuje pečlivé vytření štětkou a nakonec vysušení  - vetšinou spotřebuje celou roli toaletního papíru).

A jelikož se tady toaletní papír nesmí házet do záchodu, ale do koše, což Laura někdy zapomene, musíme ho (většinou tedy Gabča) ze záchoda zase vytahovat, aby naše čisťoučká toaleta neutrpěla nějakou újmu.
Ale to není zdaleka všechno. Jelikož bydlíme na přízemí a máme přes terasu volný přístup k bazénu, Laura ráda umývá i prostor kolem lehátek - bohužel často látkovými plenkami Elinky nebo aspoň ručníkem.

O Elinčiny plenky se ale "naštěstí" umí postarat také jinak - dnes ráno jednu pokakanou začala máchat v bazénu, což se Gabče podařilo s nasazením života podchytit ještě před uvolněním hnědého do mokrého.

Jinak jsme pomalu najeli na denní rytmus. Během dopoledního Elinčina spánku jeden z rodičů cvičí jógu a to buď doma nebo v místním Marina Yoga Studiu. To je kouzelný openair přístřešek vedený Němkou Marinou.

Shodli jsme se s Gabčou, že slovní spojení "vyžilá Němka" nabyl konkrétní podoby. Je jí padesát a do svých 35 podle vlastních memoárů brutálně kalila a hulila a veškeré peníze, které vydělávala jako učitelka v Berlíně, nechala v tetovacím studiu. Nicméně potom nastal obrat a již několik let žije v Asii, vyučuje jógu, reiki a potápění - neskutečně sympatická osobnost s neuveřitelným přízvukem (hlavně anglickým), což ale vůbec nevadí. Člověk nemusí rozumět, stačí pozorovat.
Odpoledne spí Elinka asi 2 hodiny, ale bohužel se nám ještě nepodařilo sladit její spánek se spánkem Laury. Asi bude muset jeden z nás vždy na chvíli na procházku s kočárkem, tam zaspí v pohodě.
V podvečer většinou chodíme na trhy nebo na masáže.

Následuje večeře buď v pouličních jídelnách nebo doma, kde Gabča kouzlí ze surovin nakoupených na trzích.

Noci jsou občas náročné, protože máme sice teoreticky k dispozici 4 lůžka (z toho jedno v obývacím prostoru a jedno na terase) a jednu dětskou postýlku, ale jelikož Laura odmítá spát v dětské postýlce, tak zatím se různě střídáme; optimální sestavu jsme ještě nenašli. Je tu totiž ještě důležitý faktor, který je také potřeba zohlednit - Laura je s přehledem nejvíce se potící člen domácnosti (hlavně v noci) a přizpůsobit teplotu v ložnici pomocí klimatizace resp. otevřeného okna s ohledem na ostatní se nám ještě také nepodařilo. Elinku to nechává v klidu. Ta spinká dobře nehledě na okolnosti.

Další zkouška bude probíhat dnes v noci. O jejím průběhu a dalších událostech vás budeme informovat.

Díl první

6.12.2010

Toto je první (a sám jsem zvědavý jestli ne poslední) díl blogu, který chceme psát z naší cesty po Asii. Blog budeme psát „česko-slovensky“, tak se nelekněte, když vám občas ten čestin bude připadat „akýsi čudný“.

Tento díl vzniká po půlnoci místního času, jelikož se před chvíli obě děti probudily a vyžadovaly papat. Jetlag tedy funguje.

Pomyslný odjezd do Thajska začal už den před prvoplánovitým odletem, kdy starší dcera Laura dostala teplotu a dost špatnou náladu, čož je u dětí celkem spolehlivé znamení, že není něco v pořádku. Následovala zhruba 6ti hodinová anabáze, kterou bych nazval Tour d´Hopital Thomayer, kde Lauře během tohoto časového úseku byly slušně projety žíly, prosvíceno tělo a propíchnuto ucho. Hlasový orgán měla v pořádku, o čemž se přesvedčil především dle mého lehce nahluchlý a trochu nevrlý lékař na ORL. Nicméně jinak musím přiznat, že mě přístup lékařů resp. lékařek velice příjemně překvapil. Při počáteční anamnéze byly dokonce kladeny dotazy, které by se daly nazvat celostním přístupem, což mě jako lehce kritického člověka vůči školské medicíně pozitivně překvapilo. Dokonce jsem se přístihl při úvaze, že by byla celkem škoda, kdyby tito lékaři dali výpověď a odešli do zahraničí (především sympatická paní doktorka P.z dětské ambulance).

Ale zpět k tématu – odlet jsme nakonec odložili o tři dny, které se nám ale zdály nekonečné. Býti již připraveni na odjezd nejen fakticky (sbalené kufry), ale i psychicky je celkem náročné – skončili jsme tak, že jsme si každých 15 minut šahali na čela, abychom se ujistili, že (ne)máme teplotu. Dokonce Laura rozpoznala počínající hysterii rodičů, když komentovala situaci takto: „Mama, už mě nezkoušej, nemám teplotu“.  

Nakonec se to podařilo  - další nemoc se neobjevila a my jsme mohli odjet.

Po dlouhé, náročné, ale bezproblémové cestě jsme dorazili do městečka Aonang (Ao Nang) v provincii Krabi.

Tato část Thajska je převážně muslimská, takže vetšina žen tu nosí „šátky“ a není tu tolik budhistických chrámů, ale lidé jsou moc příjemní a otevření, děti tradičně pomáhají bourat bariéry. Vyptávají se na jména a pohlaví Elinky a když zjišťují, že máme dvě holčičky, tak nás uklidňují – „next one boy, don´t worry“. Toho se momentálně opravdu neobáváme.

Jinak zajímavé je, že je tu neuvěřitelně hustá koncentrace Skandinávců (především Švédů) a ti jsou tu všichni s dětma, takže si nepřipadáme jako úplně šílení rodiče, kteří tahají své děti přes půl zeměkoule.  

Příštích 14 dní zde budeme bydlet v 2pokojovém apartmánu s kuchyní a bazénem vlastněným Nory, kteří ale dorazí až v polovině prosince. Místní personál to má celkem pod kontrolou, pouze momentálně nefunguje internet, protože bouřka strhla kabel a díky svátku na počest thajského krále je tu dlouhý víkend. Jak dlouhý, to ještě uvidíme – fungovat bude „mejbí tumóró“.

Pokud dostanete odkaz na tyto řádky dříve nž 20.12., tak ho spravili před naším odjezdem.

První dojmy z ubytování tedy celkem dobré a po krátkém šlofíku jsme vyrazili do města a na pláž vzdálenou cca 15min. volnou chůzí. Těšili jsme se až ucítíme první vůně koriandru a jiných lokálních koření, se kterými místní vyvařují ve svých pouličních stáncích. 

Bohužel jsme nejdříve míjeli otevřenou popelnici, což trochu podráždilo naše z dvouhodinové cesty z Phuketu do Aonangu velkoryse odpruženým mikrobusem rozhoupané žaludky, a tak se stalo, že na mých ramenech sedící Laura mě elegantně ohodila polostráveným meníčkem z letadla (těstovinové vrtule s žampióny). V tu chvíli i otrlí Thajci přestali nabízet svezení Tuk-tukem, takže jsme na pláž došli, jak ostatně původně naplánováno, pěšky.

7.12.

Lákavým vůním jsme podlehli až druhý den, kdy jsme navštívili jeden z tradičních trhů, abychom si nakoupili zásoby do vlastní kuchyně.

Čerstvě grilované špízy krabího, hovězího a kuřecího masa, ale překvapivě i tofu v pikantních omáčkách jsou oslavou pro chuťové pohárky.

Pri výbere špízu sme boli ešte konzervatívni, zvolili sme tofu a kraba (keď som zbadala guličky krabieho mäsa napichnuté na paličke, preblesklo mi hlavou, že ešte aj thajci na trhu miesto pravého kraba používajú krabie tyčinky).  Keď som však s chuťou zakusla do kraba a išla si dať druhé sústo, David na mňa zdesene zakričal: „pozor, je tam klepeto!“.

Dosť ma tým zaskočil, v krabej tyčinke som to naozaj nečakala. Ale mal pravdu, a ja som bola rada, že sme si dali pravého kraba.

Těžko odolatelná je potom neuvěřitelně široká nabídka různých druhů ovoce a zeleniny, pro nás často neznámé, nicméně lahodné. Jako dezert se nabízí palačinky (rotee).

Odpoledne začalo pršet a k našemu překvapení jsme se dozvěděli, že klasické rozdělení na monzunové období je jaksi šoupnuté a že ještě minimálně týden budou odpolední deště a bouřky, které sice zpravidla přinášejí příjemné ochlazení, ale trochu křižují plány na výlety. Aspoň zbyde čas na masáž a na odpočinek.

8.12.

Dnes od rána svítilo sluníčko a jelikož se děti již plně aklimatizovaly (budíček v 6.30), tak jsme vyrazili celkem brzo na výlet na vyhlášenou pláž Railay Beach West. Z Aonangu je to na dřevěné lodi zvané Longtailboat cca. 10 minut plavby do druhé zátoky.

Pláž je opravdu nádherná a my jsme si předsavovali krásně strávené dopoledne na poloprázdné pláži s občasným vykoupáním v moři.

Naše představy ale vzaly poměrně rychle za své, když Lauru opláchla první trochu větší vlnka, tak dostala celkem slušný záchvat a nejenže odmítala jít sama do vody, ale i když se šel vykoupat jeden z nás tak se bála, že se utopíme.

To bude práce pro sestru a šamanské sezení, protože vědomě nemá ani v náznaku mít důvod pro takovéto strachy.

Nakonec se uklidnila a šla si opláchnout nohy a to dokonce opakovaně a libovala si jak „je to moře osvěžující“, takže jsme všichni pláž opouštěli s celkově dobrými pocity.