Díl první

6.12.2010

Toto je první (a sám jsem zvědavý jestli ne poslední) díl blogu, který chceme psát z naší cesty po Asii. Blog budeme psát „česko-slovensky“, tak se nelekněte, když vám občas ten čestin bude připadat „akýsi čudný“.

Tento díl vzniká po půlnoci místního času, jelikož se před chvíli obě děti probudily a vyžadovaly papat. Jetlag tedy funguje.

Pomyslný odjezd do Thajska začal už den před prvoplánovitým odletem, kdy starší dcera Laura dostala teplotu a dost špatnou náladu, čož je u dětí celkem spolehlivé znamení, že není něco v pořádku. Následovala zhruba 6ti hodinová anabáze, kterou bych nazval Tour d´Hopital Thomayer, kde Lauře během tohoto časového úseku byly slušně projety žíly, prosvíceno tělo a propíchnuto ucho. Hlasový orgán měla v pořádku, o čemž se přesvedčil především dle mého lehce nahluchlý a trochu nevrlý lékař na ORL. Nicméně jinak musím přiznat, že mě přístup lékařů resp. lékařek velice příjemně překvapil. Při počáteční anamnéze byly dokonce kladeny dotazy, které by se daly nazvat celostním přístupem, což mě jako lehce kritického člověka vůči školské medicíně pozitivně překvapilo. Dokonce jsem se přístihl při úvaze, že by byla celkem škoda, kdyby tito lékaři dali výpověď a odešli do zahraničí (především sympatická paní doktorka P.z dětské ambulance).

Ale zpět k tématu – odlet jsme nakonec odložili o tři dny, které se nám ale zdály nekonečné. Býti již připraveni na odjezd nejen fakticky (sbalené kufry), ale i psychicky je celkem náročné – skončili jsme tak, že jsme si každých 15 minut šahali na čela, abychom se ujistili, že (ne)máme teplotu. Dokonce Laura rozpoznala počínající hysterii rodičů, když komentovala situaci takto: „Mama, už mě nezkoušej, nemám teplotu“.  

Nakonec se to podařilo  - další nemoc se neobjevila a my jsme mohli odjet.

Po dlouhé, náročné, ale bezproblémové cestě jsme dorazili do městečka Aonang (Ao Nang) v provincii Krabi.

Tato část Thajska je převážně muslimská, takže vetšina žen tu nosí „šátky“ a není tu tolik budhistických chrámů, ale lidé jsou moc příjemní a otevření, děti tradičně pomáhají bourat bariéry. Vyptávají se na jména a pohlaví Elinky a když zjišťují, že máme dvě holčičky, tak nás uklidňují – „next one boy, don´t worry“. Toho se momentálně opravdu neobáváme.

Jinak zajímavé je, že je tu neuvěřitelně hustá koncentrace Skandinávců (především Švédů) a ti jsou tu všichni s dětma, takže si nepřipadáme jako úplně šílení rodiče, kteří tahají své děti přes půl zeměkoule.  

Příštích 14 dní zde budeme bydlet v 2pokojovém apartmánu s kuchyní a bazénem vlastněným Nory, kteří ale dorazí až v polovině prosince. Místní personál to má celkem pod kontrolou, pouze momentálně nefunguje internet, protože bouřka strhla kabel a díky svátku na počest thajského krále je tu dlouhý víkend. Jak dlouhý, to ještě uvidíme – fungovat bude „mejbí tumóró“.

Pokud dostanete odkaz na tyto řádky dříve nž 20.12., tak ho spravili před naším odjezdem.

První dojmy z ubytování tedy celkem dobré a po krátkém šlofíku jsme vyrazili do města a na pláž vzdálenou cca 15min. volnou chůzí. Těšili jsme se až ucítíme první vůně koriandru a jiných lokálních koření, se kterými místní vyvařují ve svých pouličních stáncích. 

Bohužel jsme nejdříve míjeli otevřenou popelnici, což trochu podráždilo naše z dvouhodinové cesty z Phuketu do Aonangu velkoryse odpruženým mikrobusem rozhoupané žaludky, a tak se stalo, že na mých ramenech sedící Laura mě elegantně ohodila polostráveným meníčkem z letadla (těstovinové vrtule s žampióny). V tu chvíli i otrlí Thajci přestali nabízet svezení Tuk-tukem, takže jsme na pláž došli, jak ostatně původně naplánováno, pěšky.

7.12.

Lákavým vůním jsme podlehli až druhý den, kdy jsme navštívili jeden z tradičních trhů, abychom si nakoupili zásoby do vlastní kuchyně.

Čerstvě grilované špízy krabího, hovězího a kuřecího masa, ale překvapivě i tofu v pikantních omáčkách jsou oslavou pro chuťové pohárky.

Pri výbere špízu sme boli ešte konzervatívni, zvolili sme tofu a kraba (keď som zbadala guličky krabieho mäsa napichnuté na paličke, preblesklo mi hlavou, že ešte aj thajci na trhu miesto pravého kraba používajú krabie tyčinky).  Keď som však s chuťou zakusla do kraba a išla si dať druhé sústo, David na mňa zdesene zakričal: „pozor, je tam klepeto!“.

Dosť ma tým zaskočil, v krabej tyčinke som to naozaj nečakala. Ale mal pravdu, a ja som bola rada, že sme si dali pravého kraba.

Těžko odolatelná je potom neuvěřitelně široká nabídka různých druhů ovoce a zeleniny, pro nás často neznámé, nicméně lahodné. Jako dezert se nabízí palačinky (rotee).

Odpoledne začalo pršet a k našemu překvapení jsme se dozvěděli, že klasické rozdělení na monzunové období je jaksi šoupnuté a že ještě minimálně týden budou odpolední deště a bouřky, které sice zpravidla přinášejí příjemné ochlazení, ale trochu křižují plány na výlety. Aspoň zbyde čas na masáž a na odpočinek.

8.12.

Dnes od rána svítilo sluníčko a jelikož se děti již plně aklimatizovaly (budíček v 6.30), tak jsme vyrazili celkem brzo na výlet na vyhlášenou pláž Railay Beach West. Z Aonangu je to na dřevěné lodi zvané Longtailboat cca. 10 minut plavby do druhé zátoky.

Pláž je opravdu nádherná a my jsme si předsavovali krásně strávené dopoledne na poloprázdné pláži s občasným vykoupáním v moři.

Naše představy ale vzaly poměrně rychle za své, když Lauru opláchla první trochu větší vlnka, tak dostala celkem slušný záchvat a nejenže odmítala jít sama do vody, ale i když se šel vykoupat jeden z nás tak se bála, že se utopíme.

To bude práce pro sestru a šamanské sezení, protože vědomě nemá ani v náznaku mít důvod pro takovéto strachy.

Nakonec se uklidnila a šla si opláchnout nohy a to dokonce opakovaně a libovala si jak „je to moře osvěžující“, takže jsme všichni pláž opouštěli s celkově dobrými pocity.